Malý opeřený průvodce
Ležel tam na studené zemi, křidélka měl ztěžklé a jeho křehké tělíčko, vlhké od posledního boje se smrtí, omývala orosená tráva, jejíž stébla se točila do kornoutů, jako by se kryla před prvními paprsky ranního slunce chtěje si co nejdéle ponechat zelenou svěžest.
V očích jsem ucítila jemně štiplavou bolest. Po tváři mi začaly téct slzy. Poklekla jsem na zem a zaryla nehty do čerstvě vonící rašeliny, mísící se se vzduchem.
Proč?, zašeptala jsem. Proč zemřel malý nevinný ptáček? Co komu udělal?
Chyběla mu ještě síla. V jeho otevřených malých temně studených očích se ještě stále zračilo odhodlání a touha po létání. Odhodlání a touha, která ho zabila.
Proč?, zakřičela jsem a tohle slovo plné beznaděje roznesla ozvěna do korun vysokých moudrých stromů, kteří mi odpovídaly jen šepotem svých listů. Trpce jsem se pousmála. Věděla jsem, že mi na tuhle otázku neodpoví ani stromy, květiny, tráva či voda, která věděla skoro vše. Bylo to jako by se všichni smrti báli. Jako by si nepřipouštěli, že něco takového vůbec existuje, a když se náhle zjeví, všichni skloní hlavu k zemi obklopeni lítostí a myšlenkou, kdy si ta zvláštní nepochopitelná múza jménem smrt přijde pro ně.
V krku jsem ucítila nepříjemné stažení. Odkryla jsem rukou kopeček měkké hlíny a vyhloubila
malou jamku. Slunce, které celou dobu bedlivě pozorovalo mé počínání, pohladilo malého ptáčka po jeho tělíčku, jako by se s ním chtělo rozloučit a dodat špetku odvahy na poslední cestu.
Možná už duše tohoto malého tvora přešla přes most věčnosti a ukojila konečně svou touhu po létání.
Chytila jsem opatrně jeho drobné tělíčko do roztřesené dlaně a s veškerou něhou ho uložila do jeho primitivního hrobečku. Ztěžka jsem polkla. Cítila jsem jak mé tělo obklopuje závoj podivného soucitu smísený s nepochopitelnou arogancí, která připustila, aby se něco takového mohlo stát. Mezi prsty jsem promnula hrudku hlíny, která se proměnila v drobný prášek dopadající na rozčepýřené peří ptáčka. Jeho otevřený zobáček pokryl povlak šedého prachu.
Rozplakala jsem se a mé slzy se milosrdně vpíjely do hlíny, kterou jsem pokryla hrob mého maličkého přítele.
Přítele? Tohle slovo jsem převalovala na jazyku. Našla jsem ho již mrtvého. I přesto se však stal mým přítelem. Potřásla jsem nešťastně hlavou a vyryla na povrchu půdy křížek. Náhle mi vytanulo na mysli jedno slovo. Na pár setin vyplulo z mého nejhlubšího podvědomí a hned zase zmizelo. Řeklo mi však, kdo zná na mé otázky odpovědi, ukázalo mi cestu. Byla sice zahalena mlhou, která mi neprozrazovala, co je na jejím konci, avšak mohla jsem se vydat jen jejím směrem, abych objevila smysl smrti. Zaváhala jsem a otřela jsem si hřbetem ruky čelo, pokryté drobnými kapkami potu. Rozhlédla jsem se údolím, zhluboka jsem se nadechla a vyslovila jméno, které mi mělo pomoci. Z úst mi vyšlo slovo Bůh. Zavřela jsem oči a ladně vplula do dlouhého spánku, netušíce, kam mě má cesta zavede.
Ocitla jsem se u mohutného mostu, z něhož se tyčily k nebi mohutné obelisky, na jejichž povrchu byly vyryté nesrozumitelné znaky. Po kamenném zábradlí cupital drobný ptáček, rozpínal svá papírově tenká křídla a zobáčkem tichounce štěbetal.
V mých očích se náhle objevila nesmírná radost. Můj přítel byl živ a zdráv! Rozběhla jsem se plná dychtivosti k němu. Zatřepotal svou hlavičkou a naznačil mi, ať ho následuji. Přešla jsem most, pod nímž se nezračila žádná řeka a vešla mohutnou bránou do velké zahrady, kterou jsem si nedovedla představit ani v mé největší fantazii. Lemovaly ji nádherné alabastrové sochy, na jejichž povrchu nebyla ani stopa dláta. Došla jsem k mramorové fontáně, která byla obklopena spoustou knih. Nevěřícně jsem pozorovala nitky vody, které narážely na jejich stránky a přitom listy zůstávaly pořád suché. Upřela jsem zrak na tulipány, kteří svým postavením tvořily houslový klíč, a z jejichž květů vycházely roztodivné melodie.
Upřela jsem nechápavé oči na mého malého průvodce.
Ptáš se, kde jsme, že?, řekl aniž by pohnul zobáčkem.
Ano, odvětila jsem, Jak to že jsou zde sochy bez jediného škrábnutí umělcovým dlátem, kde se tady vzaly nesmrtelné knihy, které nezničí voda, ačkoli jsou z papíru nebo ty hrající tulipány. Nerozumím tomu.
Chtěla jsi poznat smysl smrti, řekl ptáček. Musíš však nejprve přijít na smysl života.
Bezradně jsem potřásla hlavou a usedla s hlavou položenou do svých dlaní na okraj kašny.
Zachovala jsi se velmi šlechetně. Nenechala jsi mě na pospas dravé zvěři, ale pohřbila jsi mě a dokonce jsi pocítila lítost nad mým ztraceným mladým životem. Proto tě zasvětím do tajemství věčnosti. Neboť smrt náš život neukončuje, je to jen jeho další část.
Tato zahrada patří umělcům. Vzal jsem tě do ní, protože ty sama rozumíš řeči peru a vytváříš na papír překrásná díla. Sochy představují sochaře. Přijdou sem do nebeské zahrady a vytvoří sami sebe. Tak se zbaví svého těla a dále pokračuje jen jejich duše. Spisovatelé napíší svůj život a jejich duše odchází čistá, jako by ji vykoupali v lázni. Hudební skladatelé zde své tělo skryjí do svých tónů, a tak je to i s malíři, zpěváky, herci a dalšími. Právě na tomto místě musí všichni přijít na svůj smysl života a zvěčnit ho.
Proč jsi však zemřel ty tak mlád?, zeptala jsem se zvědavě.
Mým smyslem života bylo vyletět z hnízda, byl to můj sen a touha. Ať už to dopadlo jakkoli, svůj sen jsem si splnil.
Došli jsme na konec zahrady.
Mohu se tě ještě na něco zeptat?
Ptáček kývl hlavou.
Když říkáš, že smrt je jen další část života, co následuje po ní?
Ptáček se zarazil. Bylo vidět, že takovou otázku nečekal. To nevím ani já, povzdechl tiše a v jeho hlase byla cítit trocha zklamání. Myslím, že náš život už potom nemá v rukou osud, ale tvoříme si ho sami.
Podíval se do dálky, kdy se slunce, měnící se ve velkou oranžovou kouli, schovávalo za vrcholky kopců.
Je čas se vrátit, řekl ptáček. Když jsi mě pohřbila, na mysli ti vytanulo slovo Bůh. Bůh ti dovolil zeptat se přes m ě na všechny otázky a nyní ti dovoluje, abys ho objala. Dole je lávka, až přes ni přejdeš, ocitneš se zpět v tvém světě. Děkuji ti.
Do očí se mi vrhly slzy. Ptáček rozepjal svá křídla a náhle na jeho místě stála postava zahalená šaty z mlhy. Rozevřela svoji náruč, objala mě a já po všechen čas, který jsem strávila zase na zemi, cítím jeho vlahé a šťastné slzy na svých tvářích. Skapávaly pomaloučku a já se je snažila ještě zpomalit, chtěje se přiživit na jejich blaženosti.
